zazitek

25.01.2018

Jendalo se většinou o běžné situace, kdy jsem třeba šla pro Honzíka do školky. Ellu jsem načasovala, aby pěkně usla v kočárku cestou do školky. Jenže po radostném vyzvednutí ve školce, Honzík nikdy nemohl pochopit, že Ella spí, a že nechci, aby ji budil. Musel se vždy mrknout do kočárku, zda tam Ella je, a tím zamazat svými ručičkami z pískoviště vše, co se dalo. V parku pak většinou našel klacek, kterým oklepával vše kolem včetně kočárku. K tomu si Honzík rád z plna plic v parku zakřičí. V takových momentech jsem se snažila ovládat, Honzíka příliš neokřikovat, a v klidu mu vysvětlit, že jestli nepřestane, vzbudí Ellu a já se mu nebudu moci věnovat. Jenže to Honzíka vůbec nezajímalo, takže Ellu většinou vzbudil. V ten moment navíc jakoby vycítil, že teď je ten správný čas přidat plyn a přepnout na modus a la torpédo, takže jsem za ním musela tryskat i s kočárkem, aby mi nevlítl do silnice, která park v půlce protíná. Někdy ho napadlo, že bude nejlepší si začít hrát na schovku, a to na cestičkách, kde s kočárem nemám žádnou šanci projet. To vše ještě zařídil tak, aby se to pěkně synchronizovalo s Ellou, kterou samozřejmě probudil on nebo nakonec já sama, když si hlasitě prozpěvoval nebo když jsem na něj začala křičet, aby zastavil.

Situace jak vyšitá skoro na blázinec, protože Honzík měl talent na to, aby se mi v parku ztratil z dohledu a mě kolikrát nezbývalo než tryskat s ukřičenou Ellou a kočárem po parku, abych Honzíka odchytla. S hrůzou v očích a hysterickým křikem, ať jde zpátky, ať jde hned ke mně. Průchozí, které jsem ani nevnímala si mohli myslet své, ale já jsem měla neuvěřitelný strach, aby se Honzíkovi něco nestalo. Kolikrát mi nezbylo nakonec nic jiného než zaparkovat kočár s křičíci Ello, rychle odchytnout Honzíka, dotahnout ho s křikem zpět ke kočáru, a pak ho bláhově zabavit, když jsem začala kojit Ellu. Jesli mne někdo viděl, mi bylo úplně šuma fuk. Po takových třech vyzvedávání ze školky, když jsem se zplavená dostala konečně zpět domů, jsem se nemohla dál ovládat, abych na Honzíka neječela, ať si zuje konečně ty botičky, na které se mu přilepil psí exkrement z parku a v kterých začal radostně poskakovat v chodbě. Byly to momenty, na které nerada vzpomínám, které mne dováděly k naprostému šílenství a stejně tak otázkám, zda jsem taková špatná máma, která na Honzíka jen křičí, pak skoro i na Ellu, ať už neplače. Vždyť přece jiné maminky taky chodí pro děti s kočárkem, a jejich děti se mi zdají ok. Tak proč zrovna já musím jak šílená běhat po parku a nevím, zda dřív utišit Ellu nebo nabančit Honzíkovi. Situace, které mne dovedly k rozhodnutí, že už nikdy nepojedu s kočárkem a s Ellou pro Honzíka do školky parkem. Začala jsem jezdit autem, i když to máme relativně do školky blízko, a to ať bylo horko nebo zima. Bylo mi to jedno, hlavně, když jsem Honzíka měla pod kontrolou a mohla ho vypustit až na naší zahradě.

Myslím, že není těžké vcítit se do samotných dětí, jak se po takovém křiku maminek cítí. Jak už jsem se minule zmínila, stačí se podívat k nám do dospěláckého světa a představit si nás samotné v podřízené situaci, kdy na nás šéf zvýší hlas nebo vyjádří nespokojenost. Z našeho pohledu neoprávněně. Jak budete reagovat? Je to Váš šéf, nadřízený, a Vy navíc nevíte, proč na Vás vlastně zvýšil hlas, nejste si vědomi žádné své chyby. Každý člověk bude reagovat jinak, někdo se začne ohrazovat, že si není ničeho vědom a možná se dá se šéfem do diskuze nebo i do hádky, někdo se naopak zahloubá do svého vědomí, ve kterém bude listovat, čím se mohl prohřešit, co mohl udělat, že se na něj šéf zlobí. Správně hádáte, že zde bude záležet, zda je člověk výřečný a excentrický (v prvním případě) a nebo tichý introvert, který si vše musí nechat projít hlavou (v druhém případě). Podobně je to i s dětmi. Každé dítě je jiné, každé má svůj specifický temperament, charakter. Ale i když je každé dítě jiné, dá se u každého z nich předpokládat, že jeho reakce se bude nejvíce odvíjet od toho, jak už dobře ovládá řeč. Jak dobře se bude umět bránit v kombinaci s jeho temperamentem, charakterem.