Slánka a palačinky | STORY

10.12.2017

Jak už je zvykem, můj muž rád chodí z práce domů rovnou k jídlu. Nejraději má palačinky. Já také. Jsou totiž lehké na přípravu. Mimochodem, můj muž má k palačinkám zvláštní vztah. Maminka mu je v mládí nechtěla připravovat, protože to pak v domě smrdělo od spáleného oleje. Mě to ale nevadí, naopak mi to palačinkování voní. Můj muž se jich proto nemůže nabažit. Má je rád se šunkou a plátkovým sýrem, který se pak pěkně táhne. Někdy i se salámem, tím paprikovým pálivým. Rád si je také ještě dosoluje. Naše slánka je ovšem jakýmsi magnetem pro našeho malého syna. Pokud slánku ukořistí, hned ji olizuje, takže mokré dírky ve slánce nachytají sůl a slánka přestane solit. To ovšem štve mého muže, který rád solí. Zrovna včera, když jsem mu předložila hotové palačinky na stůl, vzal slánku, zjistil, že nesolí, naštval se, rozmontoval ji, fouknul do víčka se zalepenými dírkami a velice efektivně je profoukl. Sůl se rozlétla všude po stole. Můj muž ale dělal jakoby nic. Slánku pečlivě zašrouboval, osolil si palačinky a na mou otázku, jestli ten bordel na stole takhle nechá, odpověděl: "To už tady muselo být", a jedl v klidu dál. A abych asi neřekla, smetl sůl k mému oblíbenému časopisu, který tam před jídlem dal a který mi přivezl, protože si potřeboval rozměnit drobné. Nemůžu se na něj ani tedy zlobit, on to rozlítnutí soli asi opravdu neviděl.