Proč není dobré na děti křičet | MOTIVACE

31.01.2018

Máte pocit, že na děti neustále křičíte, dáváte rozkazy, zákazy, příkazy a děti stejně nedělají, co byste chtěli nebo co by podle Vás měly dělat? Připadáte si, že je z Vás ukřičený rodič, který si to pak ve vnitru duše vyčítá nebo z toho má nepřijemný pocit? Tak zpozorněte, něco není v pořádku.


V minulém příspěvku 7 pravidel jak eliminovat zbytečný stres s dětmi jsme si řekli, jaké jsou možné příčiny, proč na děti křičíme, ve kterém jsem chtěla poukázat na to, že primárním stresorem pro maminky/rodiče nejsou vždy samy děti. Tento dnešní příspěvek bude zaměřen na logické vyústění minulého příspěvku a to, co se s dětmi děje, když takový stres my maminky/rodiče neukočírujeme a křičíme na ně. V momentě, kdy je to neoprávněně a většinou díky naším problémům.

O tomto tématu jsem začala více přemýšlet, když se nám narodilo druhé dítě, dcera Ella. S Honzíkem, s naším prvním dítětem, jsem byla relativně v pohodě. Můžu říct, že okřiknutí bylo vyjímečné. Během dne jsme byli spolu jen sami dva a nebylo těžké se přizpůsobit Honzíkovo miminkovským potřebám. Vše bylo tak nějak v klidu. S narozením Elly se ale jakoby roztrhl pytel se stresovými situacemi, kdy mi tekly nery, měla jsem všeho až po uši, ať už oprávněně nebo neoprávněně a při usínání mne hlodalo svědomí, zda je takovéto mámino křičení a rozkazování to hledané rodinné štěstí. Měla jsem pochyby, zda jsem vůbec dobrá máma.

Jednalo se o situace, které vyústily v můj oprávněný křik, kdy Honzíkovi nebo Elle hrozilo nebezpečí, které se ale nenápadně díky akumulaci těchto negativních zážitků přehouply do mého křiku, který byl neoprávněný. Například po procházce v parku, po které jsem byla naprosto vyčerpaná a s nervy na dně, protože jsem tryskala s Ellou v kočárku za Honzíkem, který se rozhodl přepnout do svého raketového módu a mě se ježily vlasy hrůzou, aby mi nevlítl do blízké silnice. Nebo když se rozhodl začít si hrát na schovávanou po cestičkách v parku, kde jsem neměla šanci s kočárem projet, a kdy se mi ztratil z dohledu. Po takových situacích jsem se i s dětmi vracela naprsto zplavená a vystresovaná zpět domů. Navíc s nepochopením, proč ten Honzík tak neposlouchá a zlobí, proč musí Ellu budit a proč nemůžeme jít normálně do parku na procházku jako jde každá jiná máma s dětmi. Po takových stresujících situacích stačilo málo, abych se neudržela a házela vinu na Honzíka, protože zrovna odmítal spolupracovat. Například si po příchodu domů nechtěl sundat špinavé botičky, válel se přede dveřmi a Ella už hlásila svým miminkovským způsobem, že má hlad. Po několikátém napomenutí a nevyslyšení, mi kolirát nezbývalo nic jiného než ho okřiknout. Takže jsme někdy křičeli všichni, každý z jiného důvodu. Tyto situace mne donutily se nad vším zamyslet, proč to tak je. Takové situace mně nebavily a připadalo mi divné, že musím pořád na ty moje milované děti křičet. Nechtěla jsem být matka, která je permanentně na hraně vystresování a už jsem nechtěla, abychom žili v takové nesymbióze.

Po delším přemýšlení jsem došla k závěru, že mám co do činění s Honzíkovo nespokojeností a vypořádáváním se po svém s jeho situací, že už není sám, ale své první místo u maminky musí sdílet s Ellou, co logicky vyúsťuje v jeho neposlušnost. To pak negativně působí na mně a neviditelně se transformuje v  mou nespokojenost s Honzíkovo chováním/neposlušností. Začarovaný kruh, který bylo nutné přerušit. Současně jsem si uvědomila, že i záleželo na situaci anebo na síle křiku, jak dítě zareagovalo. Došla jsem k závěru, že reakce dětí na křik maminek a rodičů se obecně dají rozdělit zhruba do 4 úrovní/hladin, které potřebují řešení ze strany rodičů. Myslím si, že každá máma, která má více dětí (zvláště pak s krátkým časovým odstupem, z nichž jedno je miminko) k podobným závěrům časem dojde sama, ať už díky svým mateřským pudům nebo schopností empatie. Ale myslím si, že je dobré se o mé postřehy s Vámi podělit a napsat, k čemu jsem tedy došla. Jak se dají rozdělit reakce dětí na neoprávněný křik jejich rodičů a jak na to jako rodič reagovat?


4 reakce dětí na neoprávněný křik jejich rodičů:

  • 1. PLÁČ/KŘIK a VZDOR

Jedná se o reakce na občasné okřiknutí, které jsou víceméně vyjímečné. Pokud dítě nemluví, svou nespokojenost Vám dá vědět pouze pláčem. To je jasné. Ale je zajímavé, že pláč i u miminka se dá rozdělit zhruba na hraný pláč, opravdový pláč a křik. Mezi hraným a opravdovým pláčem je každá máma schopná rozlišit. Jakmile ale miminko napomenete nebo ho z něčeho nařknete, nebo na něj dokonce nechtěně zakřičíte, miminko přepne pláč do křiku. Miminka jsou citlivá na zvýšení hlasu maminky i tatínka a rozpoznají, že něco není v pořádku. Poznáte to tak, že se nedají jen tak utišit. I když se Vám tato následující rada může zdát úsměvná, přesto se o ní pokuste, mne to tak doma zafungovalo. Jakmile si uvědomíte, že jste miminko okřičeli neoprávněně, omluvte se a vemte ho do náručí. Je až pozoruhodné, jak jsou miminka chápavá. Pokud se jedná o dítě, které už obstojně mluví, můžete počítat s tím, že buď začne po napomenutí se svou mámou diskutovat a ptát se proč (pak máte šanci na vysvětlení i omluvu) anebo naopak začne vzdorovat a ještě víc neposlouchat. Pokud ještě nemluví, začne i logicky křičet jako reakce na nespokojenost. Zde hodně záleží na charakteru dítěte.

ŘEŠENÍ: Omluvte se. Dejte miminku i dítěti najevo, že ho respektujete. Mluvte s ním jako "s dospělým". Pokud je to možné, vysvětlete, proč jste ho okřikli, a to rozhodně pokud to bylo neoprávněně. Ukažte mu, že Vás okřiknutí mrzí a že ho máte rádi. Tato rodičovská reakce muže být těžká, zvlášť když jste rozpálení vztekem, ale musíte se naučit ovládat. Pokud se Vám to navíc stává častěji, musíte začít u sebe.

Zklidněte se a omluvte se. Dejte miminku i dítěti najevo, že ho respektujete, a že Vás neoprávněné okřiknutí mrzí.


  • 2. SMUTEK a STÁHNUTÍ se DO SEBE

Zde se jedná o časté okřikování, která jsou neoprávněná a vycházejí z problémů, které se mamince/tatínkovi v daných situacích nahromadily. Kdo říká, že žádné problémy nemá, tak mu to nevěřím. Každý má své starosti, které řeší aktivně nebo na autopilota. V této situaci už můžete vypozorovat, že dítě je trochu zaražené, tiché a neví, jak na danou situaci reagovat. Jak se s danou a často opakovanou negativní situací vypořádat. Zvlášťe pokud se maminka dítěti neomluví a neukáže mu, že ho respektuje, že ho má ráda, dítě může po častém křiku maminky/tatínka začít sklouzávat/stahovat se do sebe. Poznáte to tak, že se dítě cítí ukřivděně. Není veselé. Je zaražené. Je to jeho zdravá reakce na nepříjemnou situaci a v jeho hlavičce se nejspíše honí otázky typu, má mě maminka/tatínek vůbec rád, proč na mě pořád křičí, co dělám špatně. Takže zde už byste měli rozhodně zpozornět. Navíc, je dobré si uvědomit, že pokud dítě své pocity neventiluje v této viditelné podobě, může tyto pocity "polykat" a akumulovat je v sobě. To logicky není daleko, aby si časem začalo vyšlapávat cestičku ven z těchto nagativních pocitů různými závislosmi, které mohou později (logicky) vyústit v obezitu nebo jiné zdravotní problémy.

ŘEŠENÍ: Mluvte s dětmi. Nejlépe je, nechat si vše vysvětlit dítětem samotným, jak to vidí samo dítě, proč se trápí, co trápení způsobuje a jeho chmury a smutek vymýtit z jeho myšlení. Ten smutek nebo trápení, které je na dítěti patrné, může mít i jiný původ, a Váš křik to může jen umocnňovat. Takže i tomu věnujte pozornost. Je důležité zjistit primární příčinu. Pak dítěti vysvětlete, proč na něj křičíte. Možná, že zamyšlení Vás samotných, jak byste to dítěti vysvětlili, Vás dovede k závěru, že je chyba na Vaší straně a ne dítěte, protože momentálně řešíte nějaký svůj problém. Tuhle chybu musíte přiznat a dítěti se omluvit. Musíte mu dát najevo, jak moc Vás to mrzí, jak moc ho máte rádi a že už to dělat nebudete (opravdu nebudete).

Mluvte s dětmi. Nejlépe je, nechat si vše vysvětlit dítětem samotným, jak to vidí samo dítě, proč se trápí, co trápení způsobuje a  jeho chmury a smutek nadobro vymýtit z jeho myšlení.


  • 3. UZAVŘENÍ se DO SVÉHO IMAGINÁRNÍHO SVĚTA

Pokud jste v pracovním zápřahu nebo z nějakého důvodu se dětem moc nevěnujete/nemůžete moc věnovat, přicházíte z práce špatně naladěni, přinášíte si své problémy domů, je logické, že snadno sklouznete do křiku, že například děti nemají uklizeno nebo neudělaly úkoly. Tak Vám klidně může uniknout předchozí bod, fáze, po které se dítě začne uzavírat a utíkat do svého imaginárního světa. Může to být nějaká očividná závislost, která dítěti neprospívá. Je to jakási dětská ventilace, obrana a únik z reality. Ostatně si představte sebe, kdyby jste nebyli například v práci pochopeni, často nařčeni z něčeho, co není pravda. Možná, že se v práci uzavřete a budete se trápit. Možná Vás napadne, že byste mohli práci změnit. Dítě reaguje podobně, jen nemá jaksi tu možnost změnit rodiče, vyměnit je za jiné.

ŘEŠENÍ: Zde platí podobné, co v předchozím bodě 3. Navíc je třeba se zamyslet nad Vaším časovým vytížením, vše přeorganizovat a udělat si na své děti pravidelně čas. Potřebujete znovu oprášit radost ze společně strávených chvil a zapomenout na Vaše prolémy. Ať už aktivní formou při sportu nebo kreativní formou ze společného tvoření či jen společně strávených chvil, kdy se upřímně zasmějete. Buďte dětem příkladem a veďte je k nějaké oblíbené aktivitě. Učte je aktivně překlenovat překážky a problémy.

Zamyslete se nad Vaším časovým vytížením, snažte se vše přeorganizovat a udělat si na své děti pravidelně čas. Buďte dětem příkladem a veďte je k nějaké oblíbené aktivitě.


  • 4. NEJISTOTA a STRACH

Tato fáze je takovým logickým vyústěním všech předchozích. Pokud budete dál křičet a nevěnovat se dětem, můžete počítat, že se v nich vytvoří nejistota, která bude mít časem dopad na sebevědomí dítěte. Nebude si jisto rodiči, rodinou a tudíž ani samo sebou. Nejhorší formou této fáze je pak strach. Tato forma se může vyskytnout u dětí despotických rodičů a může se formovat do strachu cokoliv udělat, protože dítě bude mít zafixováno, že vše dělá špatně. To jde ruku v ruce se sníženým sebevědomím nebo dokonce i s jeho ztrátou. Časem se může dítě dopracovat až k existenčnímu strachu. Strachu z lidí, ze světa samotného. A to myslím, že si žádný rodič nepřeje. Nejsem schopná ani říct, jaké řešení tahle fáze může mít. Jen si dovedu představit, že velmi velkou snahu rodičů dát zpět dítěti ztracené sebevědomí a jistotu domova, jejich lásku. V nejhorších případech je pak třeba odborná pomoc.


Tento příspěvek jsem napsala, abych Vám ukázala a připomenula, jaký dopad může neoprávněný křik na děti mít. Stejně tak je důležité si uvědomit, že pokud budete na dítě často křičet kvůli každé hlouposti, dítě pak nebude schopné rozlišit, kdy je křik opodstatněný a kdy mu opravdu hrozí nebezpečí. V takovém případě je Váš varovný křik důležitý, ale častým okřikováním nebo křičením buded Vaše dítě vůči tomu imunní a nebude patřičně reagovat.

Zárověň bych tímto chtěla motivovat rodiče, kteří s podobnou situací bojují nebo si podobný problém intuitivně uvědomují, jen neví, jak na něj. Důležité je, aby každý rodič začal nejdříve u sebe (viz 7 pravidel jak eliminovat zbytečný stres s dětmi). Myslím, že pochopení dopadů na Vaše dítě je primárním impulzem, který Vás automaticky povede ke změně k lepšímu. Zkuste si představit, že z Vašeho dítěte vyroste někdo, kdo si nebude věřit, kdo bude uzavřený a kdo bude mít ze všeho strach. Je pro Vás taková představa nepříjemná? Přirozeně, nikdo z rodičů takové následky pro své dítě/děti nechce. Je tedy i nefér, problémy rodičů automaticky přenášet na děti a křičet na ně neoprávněně a bez důležitého důvodu.

Z toho i vyplývá takový můj obecnější závěr a možná i klišé, že narozením dítěte vše začíná, veškeré radosti i starosti, které každodenní život přináší. A naším úkolem jako rodičů není dítě odsunout do kouta a nevšímat si ho, ale rozvíjet ho, pracovat na něm, hrát si sním a věnovat se mu. Být tu pro něj, ne proti němu. Jak už jsem psala v příspěvku Jděte za svým snem, představte si, jakého dospělého člověka z Vašeho dítěte chcete vychovat. Myslím si, že v každé z Vašich jednotilivých představ bude určitě přání, aby Vaše dítě vyrostlo v někoho sebevědomého, odvážného a otevřeného, v někoho, kdo bude vědět svou cenu a místo ve své společnosti. Tak mu to umožněte.


A kdy na děti křičíte Vy?